Kdo by to byl řekl? Někdy před pětadvaceti lety jsem se sociální fóbií docházel ke psychoanalytikovi. Netušil jsem, že terapie bude tak účinná, že mne jednou bude bavit vystupovat a hlavně mluvit před lidmi. Cizími. Celé dny. Od rána do večera. V historickém kostýmu.
Od nájemného klavíristy k princovi
Ale je to tak – Před nějakými cca 6 lety jsem pozvolna začal vypomáhat na zámku Loučeň, nejdřív jen jako klavírista při hraných a firemních prohlídkách. A protože na moje pidlikání přišla řada třeba jen jednou za hodinu, tajně jsem se plížil za průvodci o místnost zpět a poslouchal, co vyprávějí. Když pak jednou nastala nějaká krize, nemocní průvodci či co, pustil jsem se výjimečně do plnohodnotného provázení. A zjistil jsem, že jsem kašpar. Že mě to baví.
Ale proč mě to baví? Protože jsem si mohl text prohlídky upravit podle sebe. Samozřejmě některé informace jsou povinné. Musejí zaznít vždy. Ale to ostatní si průvodce může předělat v rámci toho, že prohlídku absolvuje jako kostýmovaná postavá z minulosti zámku. Já provázím jako Erich Lamoral Hugo Egon Maria prinz von Thurn und Taxis von Lautschin und Mzell. A přiznám na rovinu – moje prohlídka je spíš stand-up, než prohlídka. Myslím, že ředitelce zámku i panu kastelánovi se z mých prohlídek zpočátku ježily snad i nehty. Pak ale viděli, jaký mají ohlas a že spokojenost a pobavení návštěvníků je středobodem mého snažení. Z mých prohlídek odcházejí lidé nadšení. Za šest let provázení jsem měl jen dvě přímé stížnosti. Jedna byl fajnšmekr přes historii, který chtěl slyšet odborný výklad – letopočty, informace, citace historických pramenů. Druhá stížnost byla během vánočních prohlídek, kdy si návštěvnice stěžovala, že se moc mluví o Vánocích a málo o zámku samotném. Ale to jsou ojedinělé excesy mezi tisíci spokojených návštěvníků.
„Provázím tak, jak bych já chtěl být provázen na jiných památkách.“
Tlusté vtipy, princátko doma a porce Smetany
Nenávidím unylé prohlídky. Takové ty, kdy vás provází otrávená studentka a monotónním hlasem odříkává nadrcený sylabus. „Vlevo vidíte intarzovanou skříňku z patnáctého století, vpravo stojí vykládaný karetní stolek ze století sedmnáctého…“, spousty údajů, ze kterého roku je který kus nábytku, bambiliony letopočtů, které nikoho nezajímají a nikdo si je nezapamatuje, nulová zábavnost. Takhle fakt provázet nechci! Dělám vtipy – zhusta založené na mých tělesných nedokonalostech. Mluvím přirozeně, jako člověk, který provádí návštěvu svým domovem. Chovám se jako člověk, který na zámku opravdu žije. Občas někteří lidé podlehnou mému sugestivnímu podání a fakt věří, že jsem princ, kterému zámek vrátili v restituci.
Využívám toho, že umím hrát na klavír a v hudebním salónku – dovoluje-li to čas – zmáčknu nějakého Smetanu (a na dětských prohlídkách skladby z večerníčků), místo letopočtů vyprávím drby, zajímavosti, pikantnosti a informace o tom, jak život na zámku vypadal. Žádné státotvorné události, ale běžné životní situace. Lidi nemají moc rádi dějepis, mají raději bulvár. Snažím se to optimálně namixovat. Řeknu spoustu vtipů a volovinek, ale lidé si z prohlídky odnesou i řadu vědomostí. A protože to není ten unylý otrávený výklad, tak si to i dobře zapamatují. Nezřídka se mi stává, že se na Loučeň lidé vracejí za 3-4 roky a říkají mi, že si pořád ještě pamatují skoro vše, co jsem na zámku vyprávěl. A že to se jim na žádném jiném zámku nestalo.
Nejlepší prohlídka mého života
Jsem fakt pyšný na jednu věc. Snad každý den, kdy provázím, se najde hned několik lidí, kteří mi říkají, že to byla nejlepší prohlídka zámku, na jaké byli za celý svůj život. A když to třeba říkají senioři, tak to něco znamená! Nebo když nějaký tatík od rodiny říká, že původně chtěl sedět s pivkem na nádvoří a počkat až manželka s dětmi projde zámkem. Ale nechal se ukecat ženou a teď je rád, protože poprvé v životě ho to na zámku bavilo. A já jsem taky rád a vždycky těm lidem říkám: „Provázím tak, jak bych já chtěl být provázen jinde, na jiných památkách.“ Proto se téhle profesi věnuju. Upřímně – peníze jsou v tomhle oboru takové, že se tomu nedá říkat zaměstnání, ale spíš „hobby, do kterého nemusím vrážet finance.“ Tohle je srdeční záležitost.
Bohužel, na zámku už nejsem moc často. Poté, co jsem loni v listopadu opustil volnou nohu a stal se ze mě zaměstnanec, už bývám na zámku většinou jen jeden víkendový den, zatímco dříve to byly i 3-4 dny týdně. Ale přesto tam na mě občas narazit můžete. Pokud narazíte, doufám, že budete spokojeni stejně, jako lidé, z jejichž milých vzkazů v návštěvní knize jsem sestavil tuhle fotogalerii:
Krásný!