Jebat zpravodajství!

Photo by Amanna Avena on Unsplash

Ostrý titulek? Není divu, sedl jsem si teď ke klávesnici pěkně nabroušený a zpravodajství to teď ode mě pěkně slízne. Podíval jsem se teď totiž náhodou na ranní zpravodajství po zhruba měsíci. Měsíc jsem se snažil maximálně se vyhýbat zpravodajským relacím a příliš jsem nenavštěvoval ani zpravodajské weby. Důvodem byla a je psychohygiena.

Je neskutečné, jak obrovskému množství negativních zpráv jsme každý den vystaveni – a upřímně: zbytečně. Naprostou většinu těch zpráv nepotřebujeme vědět. Prostě nepotřebujeme. Nepotřebujeme vědět detaily o každé dopravní nehodě (stačí vědět kde se stala a kdy to tam bude průjezdné, nepotřebujeme znát počty obětí nebo kdo to zavinil). Nepotřebujeme vědět o vraždách. A nepotřebujeme vědět bambilion dalších věcí, které se odehrávají jinde, než v naší ulici, našem městě, našem kraji (a i u té ulice, města a kraje nám stačí vědět jen to zásadní, co se našeho života nějak přímo dotýká).

Soudobá společnost nás tlačí do názoru, že musíme být neustále informováni o všem, co se stane u nás i na opačné straně světa, s důrazem na nejrůznější tragédie. Technologie tomu napomáhají, řadu těch událostí můžeme sledovat prakticky v reálném čase. Ale zatímco neznalost těch zpráv náš život prakticky vůbec neovlivní, jejich znalost vede k depresím, negativnímu myšlení a často i agresi, byť třeba jen verbální.

Potřebuju o tom vědět?

Photo by Thomas Def on Unsplash

Uvedu příklad z dnešního rána: osmnáctiletý student vtrhl na americkou základní školu a postřílel asi dvacet lidí, veskrze malých dětí. Strašlivá tragédie, o které jsem se dozvěděl asi dvě minuty poté, co jsem svoji dceru vypravil do školy. Co asi taková zpráva udělá v mysli běžného citlivého rodiče? Nedokážu se zbavit myšlenek na poslední chvíle těch dětí. Na trauma, které si ponesou ti, kteří přežili. Na neskutečnou bolest rodičů sourozenců a dalších příbuzných, kterým se ve vteřině zhroutil svět.

Ale: potřeboval jsem to vědět? Přineslo mi to něco pozitivního? Ne, jen mi to zkazilo náladu a horší nálada se teď propíše víceméně do všeho, co dnes budu dělat. I když na to nebudu myslet přímo, i když budu mít hlavu jiných, pracovních myšlenek, stejně to tam někde pod povrchem je. A být nemuselo. Kdybych dnes tu televizi nezapnul, tragédie v Americe by byla stejná, ale já bych o ní nevěděl (stejně s ní nic nenadělám) a můj den by byl zcela jistě hezčí.

A to byla jedna zpráva z mnoha. Schválně si někdy pusťte zpravodajství. Vyzkoušejte i různá, z veřejnoprávní i soukromé televize. Udělejte si na papír svislou čáru v polovině, do levé části udělejte čárku za každou negativní zprávu, do pravé části za každou zprávu pozitivní nebo alespoň neutrální. Garantuju, že pravá část bude pochmurně prázdná, zatímco vlevo se to bude hemžit.

Dovolená od zpráv

Když jsme s rodinou před pár lety trávili tři týdny v Karibiku, dohodli jsme se, že na hotelovém pokoji nebudeme vůbec pouštět televizi. Abychom byli zcela odstřiženi od zpráv. Ani na mobilech jsme žádné zpravodajství nečetli. Nevím, co se za ty tři týdny stalo ve světě, ale pro nás se nestalo lautr nic, tedy kromě toho, že to byly tři týdny pohody a dobré nálady. Nijak mi nechybělo, že jsem nevěděl, kolik mrtvých mezitím bylo na českých silnicích, že rodinná hádka na ostravsku skončila vraždou, nebo že vyeskaloval vojenský konflikt v nějaké africké zemi. Za ty tři týdny jsem se dozvěděl, jak chutná jerk chicken, pikantní patties, nebo nad palmovým dřevem opečený krab, jedl jsem ty nejčerstvější banány, ananasy a vychlazené kokosy, procházel se v bílém písku a cachtal v tyrkysovém moři, pil kávu s horských oblastí Jamajky a taky nemalé množství tamějšího rumu, prolezl jsem hezký jeskynní systém, dcerka se projela na delfínovi a při šnorchlování krmila rybičky na mořském dně a tak dále…

Řeknete si: „No jo, dovolená, to my taky umíme, užít si dovolenou a nevěnovat se zprávám.“ Ale víte, že užít si můžete i život mimo dovolenou a těm zprávám se nevěnovat úplně stejně, jako kdybyste (nebo když jste) byli na dovolené? Fakt. Profesí, které z nějakého důvodu zprávy sledovat musejí, je velmi málo. A po pravdě – stačí jím nějaké zprávy filtrované, třeba jen ekonomické zpravodajství. Rozhodně ne kdejaký masakr.

Proto bych vás chtěl vyzvat: zhodnoťte, nakolik OPRAVDU potřebujete sledovat zpravodajství a nakolik jen dobrovolně absorbujete kýbly hnusu a negace, které ve svém životě fakt mít nemusíte. Já jsem si svůj názor transformoval do těch dvou slov v titulku tohoto článku. Jestli mi má na televizi stále běžet nějaká kulisa, tak ať je to pro mě za mě třeba Šlágr TV nebo Teleshopping Horsta Fuchse nebo Silvestry Vladimíra Menšíka furt dokola, ale rozhodně ne vysílání se zpravodajstvím. Jebat zpravodajství!


0
0

5 názorů na “Jebat zpravodajství!”

  1. Hana Šimková

    Mám to úplně jinak 😊
    Zpravodajství potřebuju, často přes den poslouchám ČRo Plus, kromě toho večer německé zpravodajství na komerčních, veřejnoprávních i zpravodajských televizích nebo si čtu na německých zpravodajských webech. České tv zprávy na ČT 1 a ČT 24 jsem před pár lety úplně vypustila 😊 a zpravodajství na Nově či Primě nebo bulvární weby jsem nesledovala NIKDY.
    Nevědět, co se děje ve světě – to bych byla hodně nesvá. Stačí, když nejsem den „na příjmu“ kvůli výletu, a hned večer po příchodu domů zapínám německou zpravodajskou tv, kde stále dole běží lišta s aktuálními informacemi. Ty si rychle prolítnu, přečtu….a podle situace ještě poslechnu německé zprávy, nebo to vypnu a poslechnu si zprávy v noci na ČRo Plus.
    To, co popisuješ je pro mne nemyslitelné.
    Víc rozdílní být nemůžeme.
    ALE!!! U zvlášť drastických zpráv vypínám zvuk a zavírám oči – ale to už asi 50 let. Tím jsem v rodině proslulá. Na webu tenhle druh zpráv rychle odroluju, abych nestihla přečíst ani titulek. Obzvlášť mě překvapuje, když podobné šííílené zprávy dovedou někteří lidé (i ženy!!!) dokonce sdílet. Na to žaludek teda nemám.

    1. Já to tak měl taky, skoro celý dosavadní život, že jsem chtěl být maximálně informovaný. Že je nemyslitelné, abych nevěděl, co zásadního se děje ve světě. Problém je v tom, že média primárně servírují to negativní, co se děje ve světě. A také v tom, že ty informace fakt vůbec nepotřebujeme. Myslíme si, že potřebujeme, ale nepotřebujeme.

      Já na to poprvé přišel před asi pětadvaceti lety, kdy jsem byl na jednom psychologickém pobytu v horách, kde jsme museli být odříznuti od zpráv, protože bylo potřeba v rámci prováděných technik být naladěný na trochu jiné vlně. Tehdy poprvé jsem si ověřil, že můžu být nějakých deset dní beze zpráv a nic se nestane. Nic mi nebude chybět, v ničem nebudu zaostávat a to opravdu podstatné, co se za tu dobu stalo, se nějak dozvím.

      Podruhé to přišlo na té Jamajce. A to už samozřejmě byly mobily a internet, takže by bylo snadné se ke zprávám dostat. Ale poručil jsem si, že prostě ne. To bylo nějakých 20 dní bez zpráv. A opět se nic nestalo.

      Potřetí to přišlo teď, souběžně s mým opuštěním Facebooku. O tom jsem psal už v tom blogpostu o zrušení účtu – velkou část zpravodajských článků jsem navštěvoval, protože je někdo linkoval na FB. Když nejsem na FB, nikdo mi nic nelinkuje a musím na ty zpravodajské weby chodit sám. A když tam chodím sám, zdaleka tam nechodím tak často, jako dřív. Vlezu si na nějaký Deník N jednou za tři dny, sjedu hlavní zprávy a za tři minuty z webu zase zmizím. Nejzásadnější zprávy týdne zůstávají na webu zobrazeny více dní, takže to opravdu zásadní mi neujde.

      Zjistil jsem, že FB a čtení všech těch odkazů mi zabíralo spoustu času. Ano, byl jsem veleinformovaný o všem možném. Ale co z toho? OK, věděl jsem den po dni, jak vypadá situace na Ukrajině. Ale proč? Stejně mě zajímají jen tři věci – jak můžu konkrétně já pomoct (a to už vím), jestli už válka skončila a jestli je Putin mrtvej/zatčenej. A to jsou informace, kvůli kterým nemusím denně sjíždět všechna možná média, to jsou věci, které až se stanou, tak se ke mně dostanou, i kdybych vůbec neměl net ani televizi.

      Za ten měsíc a půl, co nejsem na FB a nesjíždím zprávy, jsem ve svém hudebním hobby udělal pokrok asi jako za posledních 15 let. Zanedlouho budu spouštět YouTube kanál se svojí hudební tvorbou. Protože místo krafání na FB a místo detailního sledování, co kdo z mých známých udělal, napsal, kde byl a podobně, a místo sledování úplně zbytečného zpravodajství jsem měl jednu z nejvzácnějších komodit: neprosranej čas. A ten jsem mohl naplnit kreativnější činností. V mém případě tvorbou muziky, na což jsem si pořídil vybavení už před lety, ale furt z něj jen ometám prach a pavouky. Nic proti sledování přátel na FB… spousta hezkých a vtipných statusů, spousta úžasných fotek. No ale když má člověk v bublině nějakých 600 nebo kolik lidí a všichni jsou něčím zajímaví, tak to zabere dost času.

      Takže jsem rád, že jsem ten radikální řez udělal. To sledování přátel jsem (skoro) oplakal, protože jsem si tím (na rozdíl od zpravodajství) odříznul opravdu zajímavý zdroj, nicméně vrátilo se mi to na té mnohem větší produktivnosti. Zpráv mi fakt líto není. V televizi nesleduju vůbec nic, rádio neposlouchám už 25 let a teď jsem odříznul i většinu toho, co jsem četl na internetu (zpravodajství i socsítě). A díky tomu jsem si začal plnit dávný sen, který jsem pořád odkládal, protože Šimková poslala hezké fotky z výletu a Verrall napsala srandovní příhodu s kocourem a Přibáň se obul do dezolátů a Lelovič vytasil své psychologické zkušenosti a Rubeš trajdal po Jílovém se psy a Duchková udělala nějakou popleteninu a Scalex četl a četl a četl a četl a komentoval a hovno dělal. Tak teď sice nevím, kde jsou zrovna na Ukrajině Rusáci, ale povedla se mi pěkná basová linka do nové skladby. Za mě dobrej kšeft.

  2. Hana Šimková

    Nojo, ale ty píšeš stále jen o ČESKÉM zpravodajství. To je ten rozdíl mezi náma.
    To německé televizní zpravodajství se fakt s tím českým nedá srovnávat. Já už to ani nekritizuju, jen si užívám toho, že jsem se na starý kolena v 50 letech do/naučila jakž takž německy. A můžu vychutnávat jejich novinářskou etiku ve zpravodajství v televizi, ale i na zpravodajských webech.

    Strašně mě překvapilo, že když umíš anglicky, nesleduješ raději zpravodajství v angličtině! A nejsi sám! Asi před měsícem jsem na tohle téma konverzovala s Pixym.

    Další rozdíl mezi náma je ten, že já měla do počátku války na Ukrajině celkem 181 FB přátel. To tys měl určitě mnohem víc….? No a teď, po vyčištění, mám jen 141 FB přátel. Takže těch zajímavostí od nich sdílených není tolik. Nezahlcuje mě to.

    A i když hlavně jedna dáma se doslova vyžívá v denním sdílení množství těch nejhrůznějších zpráv z války, dovedu to odrolovat fakt rychle. Občas jí lajknu jiné téma, ale toto přeskakuju ani nelajkuju smutnými smajlíky. Info o válce – pokud mne to zajímá – si najdu sama, zdrojů mám sama kvalitních dost. Pokud to nepotřebuju, NEKOUKÁM na to, NEČTU to, PŘESKAKUJU to.

    Možná je u nás dvou ten hlavní rozdíl v tom, že ty máš pocit, že jak píšeš – musíš od přátel na FB vidět a rozkliknout a přečíst VŠE 🙂

    To já si vybírám.

    1. Ano, je pravda, že mluvím o českém zpravodajství. Ale já ani to anglické, resp. americké neshledal nějak významně lepší (že by tam bylo méně dramat a více pozitivních informací). Možná to Němci dělají lépe. Já se začal učit německy loni v prosinci, takže zatím si jakžtakž objednám Schnitzel und Tee mit Milch, umím si postěžovat, když je řízek zu kalt, konstatuju, že es regnet heute, ale na sledování zpráv budu mít schopnosti nejdřív tak za dva roky.

      S tím zpravodajstvím je taky problém, že já bych chtěl české zpravodajství, které bude vše popisovat z českého pohledu, v českém kontextu. Předpokládám, že i to německé zpravodajství je primárně tvořeno Němci pro Němce. Ne že by to Čechovi nic nedalo, ale zamýšlená cílovka je přeci jen krapítko jiná.

      Jojo, FB přátel jsem měl asi 600, ale to už byli ti vybraní! Kromě těch 600 jsem měl dalších cca 200, které jsem přestal sledovat a dalších asi 800 lidí jsem měl na blocklistu (ale mezi nimi, pravda, bylo původních přátel tak do deseti).

      Takže ono se těžko vybírá, protože prakticky všechno, co těch 600 lidí psalo, bylo nějak zajímavé. Ano, měl jsem ještě takové užší jádro lidí, které jsem sledoval pozorněji a s kterými jsem víc komunikoval, ale i tak toho obsahu, který se dožadoval mé pozornosti, bylo hodně. Tolik, že i ten samotný proces „chci tohle číst? ano nebo ne?“ zabral hodně času. Natož, když jsem to číst chtěl. 8^)

      1. Hana Šimková

        Němci to dělají setsakra dobře. Teda myslím tím zpravodajské televize a veřejnoprávní televize a vlastně i jednu komerční (RTL). Jejich novináři jsou skutečně páni a paní NOVINÁŘI. A to zpravodajství je tvořeno podle mne tak, aby si z něj vzal něco každý, nejen Němec. Mnohem víc se věnují celému světu a dopadům různých situací kdekoliv ve světě. ČT to samé ohlásí buď za den nebo dva a nebo taky vůbec 🙁 Jejich cílovka jsou podle mne LIDI, ne Němci. To se děje v komerčních TV a nebo pak v takovém tom odpoledním vysílání – ty různé magazíny a tak. Tak jsou reportáže hlavně z Německa. Ovšem večerní zprávy nikdy nemají 3/4 hodiny jako ty na ČT (šílený!) ale jen asi 20 minut průměrně.

        A tu britskou televizi (nejspíš taky veřejnoprávní) zkus. Hned uvidíš, jak se ti rozšíří obzor. A navíc – když Češi někde uspějí (je jedno či ve sportu či zaujmou jinak) – to se tak dobře v cizí řeči poslouchá 🙂 !

Napsat komentář: Scalex Zruš odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Rolovat nahoru