Na Facebooku jsem byl cca 13 let (s krátkou pauzou, kdy jsem se zapletl s Google+). 4.4.2022 jsem se rozhodl nepřehlížet už to všechno, co mě na FB štve a svůj účet jsem deaktivoval. Tento článek jsem napsal přesně po měsíci jako reflexi toho, co pro mě skoncování s Facebookem znamenalo a jak zatím vypadá můj socsíťový život.
Spolu s Facebookem jsem zaříznul i svůj Twitterový účet, ale tam byl důvod spíše ten, že jsem si na Twitter nikdy nezvykl, nepochopil ho, nenašel si k němu cestu a nebavil mě (hlavně svojí nepřehledností). Ze socsítí jsem momentálně na Instagramu, na LinkedInu a překvapivě – na Facebooku. Ale abych to vysvětlil – na FB mám anonymní technický účet bez přátel, bez fotek a v něm mám přihlášeno čistě jen několik pro mě zásadních stránek a skupin, souvisejících s Nymburkem, s mojí prací nebo s uživatelskou podporou softwaru, který používám. Některé pro mě důležité informace (akce na Nymbursku, informace o dění ve městě, upozornění na uzavírky ulic a podobně) se holt distribuují primárně na FB, takže jsem musel zvolit toto řešení.
Skončit s FB pro mě znamenalo dva zásadní mínusy. Ztráta významného pole pro sebeprezentaci a konec přísunu informací o životě mně milých nebo pro mě zajímavých lidí. Tohle u několika lidí částečně supluje Instagram, ale to je samozřejmě vizuální socsíť a já jsem spíš na ta písmenka (pročež ani na tom Instáči nejsem nějak přehnaně aktivní). Bohužel, musel jsem se smířit s tím, že statusy a komentáře řady mých FB přátel už si prostě nepřečtu. Krutá daň. Ale prostě moc nevidím možnost, jak si číst příspěvky přátel a zároveň se vyhnout těm tunám všudypřítomného hnusu a idiocie.
Nečekal jsem totiž, jak výrazné bude jedno plus: totální omezení přísunu hnusu, sviňáren, lží a výplodů blbců. Přestože jsem si svoji sociální bublinu vyladil a autory takových věcí v ní neměl, přesto to ke mně Facebook hrnul obrovskou měrou. Co platné, že sleduju chytré a citlivé lidi, když v komentářích pod jejich statusy pak defilují trollové či hovada… A já jsem bohužel člověk, který moc neumí nereagovat. Je veleúlevné, když do vašeho světa přestal patřit třeba Jiří Mít nebo Lenka Petrovićová (modří vědí, co jsou tihle rudí zač). Já jsem fakt za celý měsíc nečetl nic od žádné prokremelské svině. Neviděl jsem žádné nadávky Čaputové. Neviděl jsem mozkový trust SPD. Neviděl jsem příspěvky závidějící vstupenky do zoo Ukrajinským dětem. Došlo mi, že FB mi tyhle věci podstrkoval, protože mě samozřejmě měl zmapovaného a vědel, co mi zobrazovat, abych ihned startoval a reagoval.
Sotva jsem opustil FB, zjistil jsem, že mnohem méně sleduju zpravodajství. FB mě neustále odváděl na různé články, analýzy, blogy a další stránky. Pár dní po skoncování s FB jsem si uvědomil, že jsem třeba dva dny vůbec nečetl a neviděl žádné zprávy. Vzhledem k tomu, že na veškeré zpravodajství jsem do té doby chodil z Facebooku, nebyl jsem zkrátka zvyklý vlézt na zpravodajství „ručně.“ Teď po měsíci zpravodajství sleduju, ale jsem možná tak na na 5 % někdejší konzumace zpráv. A je to nesmírně úlevné. Oproti dřívějšku vím o aktuálním dění u nás i ve světě úplné prd – ale jednak na tom vlastně nesejde (člověk zdaleka nepotřebuje k životu všechny informace, které na něj denně dorážejí), to nejpodstatnější ke mně probublá a když se jednou za 2-3 dny podívám na nějaký zpravodajský server, tak to opravdu důležité tam najdu.
Suma sumárum – jediná negativa jsou omezení informací o mých přátelích a nemožnost realizovat svá narcistní pnutí. První jsem oplakal, na druhé mám Instáč a tento blog.
